Dneska bych rád krátce načrtl, co se mi v posledních týdnech honí hlavou a asi to z ní chce ven. Zkuste mě vyslechnout a napsat, co si myslíte. Bude to pro mě velice cenné, díky!
Je to tři týdny nazpátek, co jsem byl s partou kamarádů na chatě. O tom jsem už psal. Celý týden jsme tam strávili bok po boku, pohromadě. Nedošlo k jedinému sebemenšímu konfliktu, a to prosím, mezi nějakými 15 lidmi. Navíc to jsou lidi, kterým můžu důvěřovat a spolehnout se na ně. Po návratu z chaty jsem si uvědomil, jak jsem byl mezi nimi spokojený a v pohodě. Říkal jsem si, že by bylo super jednou pracovat ve firmě se svými kamarády. S lidmi, pro které by byly peníze a vlastní užitek až na druhém místě. To první by bylo vždycky přátelství. S lidma, kteří se na vás usmějou a vy víte, že ta krásná souhra svalů pochází od srdce. V naší skupině máme všechny, kteří jsou pro firmu potřeba – finančníky, marketéry, ajťáky, právníky, PR, graficky zdatné… Každý by dělal to, v čem je nejlepší a co ho baví. Nechodil by do práce, ale za kamarády a při té příležitosti by se věnoval i svému hobby. Žádný dress code, každý si bude chodit v tom, co je mu pohodlné a nic by nám nebránilo dělat občasné hromadné sešlosti (záměrně se vyhýbám slovu porada) v parku na trávě, na čerstvém vzduchu v zeleni, která uklidňuje. Člověk ze své podstaty o samotě dlouhodobě pracovat nemůže, resp. se to odrazí na jeho spokojenosti. Odjakživa jsme se sdružovali v malých skupinách a to je to, co je pro nás přirozené. Skupina o 10-15 lidech by tak připomínala smečku, kde se lidé dobře znají, můžou se jeden a druhého spolehnout a navzájem si věřit. Věřte, že takovéto „pracovní“ soužití lidem opravdu přináší štěstí a radost. Popisoval to i Tony Hsieh (CEO Zapposu) v knížce Delivering Happiness (Štěstí doručeno). Pracoval s kamarády ve firmě asi o dvaceti lidech, všichni se dobře znali. Jak firma rostla, začli nabírat nové lidi a když se společnost rozrostla na 120 zaměstnanců a tváře, které potkával na chodbě, neznal, uvědomil si, že mu něco schází. Smečka byla zkrátka příliš velká na to, aby mohla fungovat. Tony píše, že když pracoval se svými kamarády, bylo to jedno z nejkrásnějších období jeho života. Pohádka o důvěřeUž jsem několikrát zmínil slovo důvěra. To je slovo, které v dnešní době má čím dál prázdnější smysl. Lidé si navzájem nevěří. Nedávno se mi stalo něco, co mě vnitřně hrozně potěšilo. Byl jsem s Radimem na obědě a pak jsme si šli sednout do parku. Věděl jsem, že tam jsou pingpongové stoly a že se dají půjčit pálky v restauraci poblíž, ale sám jsem té možnosti nikdy předtím nevyužil. Vešli jsme do restaurace a poprosili o pálky, už jsem vytahoval peněženku na výpůjčné či zálohu za pálky. Slečna se na nás podívala a řekla, že nic nechce, ať si jdem zahrát. (Ani jeden z nás přitom nevypadá jak Mirek Dušín, tím to nebylo.) Navíc se nejednalo o žádná dřeva na podpal, ale o vcelku zachovalé pálky. Radima to naprosto šokovalo a já na tom byl podobně. Oba nás to ale neskutečně potěšilo a zahřálo na srdci. I kvůli takovým lidem se vyplatí důvěřovat. Vzpomněl jsem si na Tomův článek na toto téma. Ve firemním prostředí najdeme spoustu různých zákazů a pravidel, které vycházejí jen z nedostatečné důvěry. Myslím si, že není dobré házet všechny do jednoho pytle. Co tím myslím – když si někdo hodí pár balíků papíru do tašky a odnese si to domů, není potřeba zavádět byrokracii. Místo toho je dobré si uvědomit, že ten jeden „zlobivý zaměstnanec“ si cestu najde i příště. Zatímco bychom zkomplikovali (a znechutili) zbytečně život těm poctivým. Ekonomicky se mnohdy nevyplatí taková pravidla zavádět. Abych to celé zakončil a shrnul. Chci jednou pracovat v malé firmě s kamarády, na které je spolehnutí. Těšit se do práce za nimi a budovat společnou důvěru jeden ve druhého. Možná utopie, kdo ví. Člověk to ale nezjistí, dokud to sám nezkusí a já se o to jednou pokusím.
Žádné komentáře.