Před rokem jsem přečetl Ferrissův Čtyřhodinový pracovní týden a jednou z knížek, na které poukazoval byla i ta od Rolfa Pottse se sympatickým názvem Vagabonding a podtitulem An uncommon guide to the art of long-term world travel. Zařadil jsem si ji do svého knižního wish-listu.
Cesta na Island ve mně vzbudila touhy a do knížky jsem se začetl. Poznal se v ní. Uvědomil si, že hodně rad už aplikuju. Kniha upevnila můj pohled na cestování a podtrhla to, co jsem si matně představoval. Vagabonding určitě za přečtení stojí.
Recenzi knížky psát nebudu, odpíchnu se od citátu z ní a povyprávím, co se mi v poslední době honí hlavou.
Wealth is found not in what you own but in how you spend your time.
To v současné době považuju za velikou pravdu. Říkám si, že kdy jindy cestovat, když ne teď? Navíc mě to hrozně baví. Začíná to výběrem destinace, získáváním informací – jak od kamarádů v Čechách, tak od lidí, žijících tam někde za devatero řekama -, hledáním levných letenek a končí to paměťovou kartou plnou líbivých fotek, novými zkušenostmi a znalostmi, lepším poznáním samasebe a hlavně prožitím cizího kraje a kultury.
V současné době je tedy mým cílem co nejvíc cestovat. Takže šetřím a vydělávám peníze proto, abych je o pár měsíců později utratil za cestu do neznámých končin.
Hodně přemýšlím o tom, jak podobný trend udržet i po škole. V podstatě mi vypadlo klasické zaměstnání kvůli nedostatku dovolené. 5 týdnů (?) za rok je jednoduše málo. Řešením je práce ve svobodnější firmě, kde lze pracovat „z domova“ nebo podnikat a postavit firmu tak, abych v ní nebyl potřeba – měl společníky, na které se můžu spolehnout. Třetí možnost je, že by přímo cestování bylo mojí prací. Např. jezdit na fotoexpedice jako lektor, to by byl dream job a přátelé, věřím, že se mi to splní. Běžím tomu naproti…
Často bývá problém najít někoho, s kým můžete na cestu vyrazit, pokud nechcete jet sami. Jet sám ovšem neznamená cestovat sám. Budete potkávat spoustu lidí a rozhodně sami nebudete, když nebudete chtít. Mám to štěstí, že jsem našel člověka – Chozeho – se kterým spolu sdílíme zájmy a hlavně a především pohled na svět. Ctíme podobné hodnoty a máme o cestování stejnou představu.
Zkouškou byl Island a oba jsme v očích toho druhého prošli. Proto jsme se domluvili (už tak trochu před Islandem), že spolu vyrazíme do Asie. Choze už byl na Srí Lance, já v Jordánsku. Ale oba jsme se shodli, že chceme poznat jihovýchodní Asii. Tenhle region nás fascinuje a chceme ho zažít (napadá vás lepší ekvivalent anglického to experience?). Za tři měsíce vyrážíme.
Poslední věc, kterou jsem si nedávno uvědomil je, že bych chtěl přítelkyni, pro kterou by poznávání světa bylo stejně důležité jako pro mě. Smutné je, že už takhle malá množina se stává ještě menší. Vím, že vztah je o kompromisu, ale snad na úrovni toho, jestli si k obědu uvařit rybu nebo těstoviny s pestem. Přece člověk neobětuje svůj sen? Navíc sdílení stejného cíle je smelující prvek a společné proběhnutí cílovou páskou je daleko lepší než když ji protrhnete sami.
Vychrlil jsem ze sebe několik nesourodých myšlenek, které ve mně teď kolují. Co chci zdůraznit je: Zamyslete se, jestli svůj čas a život trávíte tak, že vám osobně to dává smysl. Jestli s tím sami nejste spokojeni, řekněte si, jak byste to chtěli a pusťte se do změny. Nikdo jiný to za vás neudělá.
Žádné komentáře.