Minulý týden jsem strávil s kamarádama na chatce v Krkonoších (nebo možná Jizerkách, kdo ví) a jednoho večera se mi dostalo zajímavého poznání, o které bych se rád podělil.
Je to už víc než půl roku, co nepiju (a nekouřím). Inspiroval mě kamarád Radim, který je straight-edge (dokument Inside Straight Edge) a tahle myšlenka se mi prostě líbila, tak jsem si to chtěl zkusit. Nedával jsem si žádný termín, do kdy tak budu činit. Vy, co mě znáte, víte, že tanečník opravdu nejsem. Taneční jsem protrpěl a za pár měsíců jsem to všechno stejně zapomněl. Hudebně se vymezuju někam k punku, hardcoru a folku, takže veškerá taneční muzika jde těžce mimo mě a rozhodně ji sám nevyhledávám. Tancoval jsem obvykle jen když jsem měl něco vypito – maturiťák, afterparty, kalbičky na chatách. Vzhledem k odporu, který k této aktivitě chovám, jsem si myslel, že platí rovnice:Já + Alkohol + Tancování = Já se možná nechám přemluvit k tancování
Přátelé, je to ale jinak.
Středeční večer minulého týdne empiricky změnil můj pohled na celou věc. Bavil jsem s partou fajn lidí, s odbitím dvanácté se změnila muzika na taneční a já – leč střízlivý – jsem se dobrovolně bez jakéhokoliv přemlouvání zvednul a přidal k ostatním, kteří se vrtěli do rytmu.
Obvykle si připadám neuvěřitelně blbě, protože jsem dřevák a mám dost omezený arsenál tanečních pohybů. (Vzpomínáte na tancujícího Mr. Beana? Máme spolu leccos společného.) Ale teď mi to nevadilo, ba co víc, docela mě to i bavilo.
Když mi to celé po nějaké chvíli došlo, rozzářil jsem se. Přišlo mi to naprosto úžasné a měl jsem ze sebe radost. Zároveň mě to donutilo popřemýšlet a dospěl jsem k tomu, že nejdůležitější je správná parta lidí a atmosféra. Pak to už jde samo ať toho člověk vypije kolik chce, na tom nesejde.
Žádné komentáře.