Je to už nějaký ten rok, co jsem poprvé četl zápisky punkového bratrance. I po těch letech ve mně zůstala určitá fascinace a za tu dobu se ve mně vyvinulo jakési porozumění tomu, co Michal dělá. V listopadu jsme si spolu trochu popovídali o životní změně, možnosti několikaměsíčního cestování a o tom, že je dobrý jít vlastní cestou.
Jsem člověk, kterej se před pár lety rozhod odjet do Anglie na rok či na dva, naučit se trochu anglicky a trochu poznat jinou kulturu a jinej svět. A hlavně změnit život od základů. No ale vše se ubíralo trošku jiným směrem a už jsem tu přes šest let, mezitím jsem trochu pocestoval po světě, v čemž hodlám ještě chvilku pokračovat. Plánů v hlavě mám víc než dost, škoda, že ne tolik peněz a tolik času. No a tady v UK jsem prošel opravdu hodně prácema, až jsem nakonec skončil u práce „osobního asistenta pro lidi s postižením páteře“.
Nebyly to tři věty, ale pěkný představení, punkáči! Co tě přimělo ke změně života?
Už po vojně jsem měl velký tendence vypadnout z republiky, poznat něco jinýho. Tehdá se trochu rýsovala možnost jet na farmu do Francie do rodiny, kde jsem byl na výměnným pobytu od střední školy, ale nikdy k tomu nedošlo. Nebyli jsme tehdá ještě v unii a bůhví kolik dalších věcí tomu bránilo.
Přijali mě k hasičům, kde jsem odkroutil 6 let. Hrál jsem v punkrockové kapele, život tak ňák prostě běžel, den ze dne, nic moc se nedělo, ale nebylo nikdy nějak zle. Práce, kapela, koncerty, zkoušky a hodně piva. A to furt dokola. Pak po pár letech toho kolotoče mě to už začalo vcelku štvát, cejtil jsem, jak se vnitřně nikam nepohybuju, viděl sám sebe, jak sedím na hasičárně za dvacet let, mam velkej pupek a jsem deformovanej prací, tak jak jsem to viděl u některých mých kolegů. No a v hlavě mi něco neustále říkalo: „Jeď někam jinam, udělej něco s tím současným stavem, postav se tomu, jen to zkus, vrátit se vždycky můžeš.“
No a povedlo se. S kamarádem z kapely jsme přes Student agency zažádali na rok do Irska do rodiny farmáře, což nakonec vůbec nevyšlo, Student agency se na nás vykašlala, i když jsem kvůli tomu musel sehnat reference ze střední školy, kterou jsem skončil před 8 lety a vyřídit hromadu jinejch věcí.
Nakonec jsme skončili v Edinburghu v demoliční četě a to byl začátek všeho, cejtil jsem, že se ledy hnuly. Život byl i přes hnusnou, mizerně placenou práci najednou jinej, všechno bylo nový, potkával jsem hromady novejch lidí a neseděl denně ve stejný hospodě a neposlouchal furt ty stejný kecy mejch opileckejch kamarádů jako doma.
A pochlub se, kam všude tě náhoda zavála během pobytu v Británii.
Začal jsem v Edinburghu, jak jsem řekl, to je do dneška moje srdeční záležitost. Žil jsem tam pár měsíců, rád se tam vracím, mám tam stále pár přátel a jenom pěkný vzpomínky, navíc Edinburgh je architektonická bomba, říká se mu také Athény severu kvůli Calton Hill. Kdybych si měl někdy vybrat, kde v UK bydlet, tak je to Edinburgh anebo pak na jihu Brighton. To je hodně živé město, ideální velikost, plné muzikantů (Honzy poznámka – poslechněte From Plan To Progress) a v létě se tam dá koupat v moři na jedné z nej pláží celé UK. Sám jsem se tam koupal ještě 1.10. letos, no jinak jsem vzhledem ke své práci viděl už pár míst, cestuju z místa na místo, takže prostě od severu na jih a od východu na západ. Strávil jsem dva roky života v Londýně, i když Londýn je na mě asi už moc velkej, jsem přece jen kluk z maloměsta. Jinak anglický města mi připadaj dost podobný až na pár výjimek, na Prahu samozřejmě nemá žádné z nich.
Spousta lidí tvrdí, že co se přirody týče, je UK nudná země. Já však tvrdím opak. Když člověk chce, vždy si najde pěknej kus přírody. Já jezdím hodně do Skotska, kde jsem zašel pár treků, pak jsem byl na pár skotskejch ostrovech, ve Walesu ve Snowdonii a příští rok mě čeká Lake district na severu Anglie.
Spousta lidí si myslí, že UK je deštivá země a po 6 letech tady prohlašuju, že není, že prší stejně nebo méně než v ČR. Nebavím se samozřejmě o severu Skotska, to je docela extrém.
Tak Anglii máš docela sjetou, o tom žádná. Do Skotska se chci vypravit, láká mě tamní příroda na focení. Vím o tobě, že jsi hodně cestoval i po světě. Jestli dobře vzpomínám, tak Kypr, Nový Zéland, Nepál,… Co dál?
Plánů je hodně, čím víc jsem poznal, tím víc se rodí plánů v tý mý kebuli. Za pár týdnů jedu s kamarádem Čechem, co jsem poznal na Novým Zélandu na 3 měsíce do Asie, tedy tak trošku Indie, 14 dní trek v Nepálu a pak JV Asie – Thajsko, Vietnam, Laos, Kambodža. JV Asie nebyla nikdy nějak moje vysněná destinace, jsem spíš člověk, co má rád hory, ale nějak tak se to naskytlo. Navíc možnost jet tam s někým, koho znám a koho považuju za soul mate, je nabídka, která se prostě neodmítá.
No a za rok toudle dobou pravděpodobně cesta po Jižní Americe, takovej je plán, všechno může bejt nakonec úplně jinak, člověk nikdy neví, co ho čeká, jak zpívá Jarek Nohavica v jedné z jeho písní. Já věřím, že každej krok, co uděláš dopředu tě nasměruje dál. Sám jsem se o tom hodněkrát přesvědčil. Důležitý je vždy myslet pozitivně, ať se děje, co se děje.
Začíná mi připadat jako pravidlo, že čím víc člověk cestuje, tím víc míst chce vidět a poznat. Je to pak roztočená spirála, ze který není návratu. Asii ti závidím, ale za pár měsíců část taky „ochutnám“. Do Jižní Ameriky se chci vypravit až budu umět španělsky, co by vzhledem k současnému tempu mohlo být někdy v důchodu. [pozn. Za ty dva měsíce přehodnoceno - pojedu bez španělštiny a tam se naučím, proč si to komplikovat?]
Ty jsi nakousl to, o co mi jde celou dobu. Jak můžeš na tři měsíce vypadnout do Asie? Co práce, byt s věcma? Mně je tohle nesmírně sympatický, to aby bylo jasno. Co prachy na cestě? Přivyděláváš si tam něčím?
Vedu zvláštní život asi vzhledem k práci co dělám. Už tři roky nemám vlastně v UK žádný ubytování, neplatím elektriku, plyn, nájem, nic takovýho. Žiju z batohu, co mám na zádech. Když zrovna nepracuju, tak spím u kamarádů, nebo v baráku společnosti, přes kterou dělám. Když mám delší volno, jedu domů nebo někam do světa. Společnost je hodně flexibilní, řeknu jim chci dělat tak a tak a pak mít volno tak a tak. No a je to. Žádný dovolený v srpnu jako ve škodovce, já si sám řeknu, kdy a jak. Tím jsem, myslím, dost požehnanej…
Je to výhoda dělat práci domacího pečovatele. Je zajištěný bydlení, jídlo, nemusím si kupovat lístek na vlak, protože vstanu a jsem vlastně v práci. Všechny peníze, co vydělám, mi jdou do kapsy a moje náklady jsou tudíž nulové. Teoreticky řečeno. Zní to sladce, ale tahle práce je psychicky náročná. Je to někdy samotka na nějaký zapadlý anglický vesnici. Jediná komunikace se světem je Skype, Facebook a telefon, když je tam teda signál. Kdo nezkusil tuhle práci, nepochopí, o čem mluvím.
Pracuju s lidma, co jsou po úrazu s páteří, takže paralyzovaný, některý i od krku dolů, maj svý nálady, svý dny, svý neduhy a já jsem součástí toho všeho. Když pak skončím, jedu vlakem domů, teda k nějakému kamarádovi, dívám se z okna, jak ubíhá krajina a připadám si jako vyždímanej člověk. Rituálně piju ve vlaku vždy pár piv. Možná si tím chci dokázat, že zas na čas jsem normální.
No a na cestách se dá přivydělávat. Třeba na Zélandě jsem sezónně trhal třešně, jabka, kiwi. Je to jednoduchý nějakou takovou práci sehnat. Můžeš mít víza třeba do Kanady a cestovat a občas někde pracovat. Dnešní doba je takovejm věcem hodně otevřená. Navíc všude je hromada fajn lidí, co sdilí stejnej pohled na svět a o zábavu není nikdy nouze.
Nedávno jsem s někým vedl podobnou debatu a dostal mě na jednoduché otázce „Co bys dělal až bys byl starej, když by sis během života nespořil na důchod a přežíval v cizině měsíc po měsíci?“ Řešíš nějak i tohle?
Typická otázka. Hele tohle se nějak řešit nedá, nějak nad tím ani nepřemýšlím. Jo, mám nějaký spoření, ale je jasný, že to prostě na celej důchod nikdy nestačí a po pravdě řečeno, komu z nás ano? Navíc já normálně legálně pracuju, makám dva tři měsíce takřka v kuse 24 hodin sedm dní v týdnu. Pak si můžu dovolit někam jet na pár týdnů či měsíců, ale to už lidi nechtěj vidět, že jsem strávil spousty týdnů jen „prací“.
Situace doma v ČR a vůbec všude po světě je momentálně naprosto děsivá. Lidi jsou rádi, že tak nějak vyjdou, tak jak proboha někdo může chtít, aby si ještě šetřili na důchod? Stát by se měl postarat, ale jelikož je Česká republika prohnilá korupcí a totálním nezájmem těch nahoře o lidi dole, půjde to jen od deseti k pěti.
Navíc tak nějak vím, že tenhle život nebudu žít věčně, nemůžu do svejch 70 cestovat způsobem, jakým to dělám teď. Něco vevnitř mi říká takový ty kecy jako usadit se a rodina a děti. Všechno přijde, až nastane ten pravej čas. Nikdy není pozdě vzít si nějakou hypotéku a podobný věci jako to dělá 99 procent lidi okolo mě. Ale já momentálně nechci vyměnit 4 zdi za svobodu co mám. Chci žít teď a tady, protože zítra může bejt klidně již minulostí.
Michale, tenhle způsob života se mi líbí a z mého pohledu je to už docela extrém. Slyšel jsi někdy o minimalismu? Ty jseš naprosto exemplární příklad takového člověka. A to nejen proto, že vlastníš jen základní věci, které nutně potřebuješ, ale i tím, že se v životě soustředíš na to, co považuješ za důležité a vše ostatní eliminuješ.
Jaké jsou tvoje tipy na low-budget cestování? Co se týká ubytování, spaní, jídla, „zážitků“,…
Jo, asi jsem o minimalismu slyšel, ale netušil jsem, že já jsem chodící exemplář. Člověk o tom tak neuvažuje. Dělám to, co mě baví a dělám si to po svým. Nemyslím si, že jsem nějakej low badgetista. V kapse mám vždycky vcelku dost prachů, ale nechci je rozhazovat za drahý hotely. To radši vezmu stan a připadá mi to zajímavější. Navíc je mnohem lepší tak nějak žít jako žijou obyvatelé dané země. Poznáš tak nejvíc, protože za oploceným hotelem je ta realita už hodně pokroucená.
Na Islandu jsem nedávno stopoval 14 dní a šlo to báječně, můžu vřele doporučit takové věci. Člověk hlavně potká hromadu lidí. Třeba děsně fajn byl řidič náklaďáku, se kterým jsme se bavili, jak se na Islandu doma načerno pálí pálenka a pak se naše debata stočila na mateřskou dovolenou. Koho by takový témata napadly, že?
Cesta ti vždy ukáže směr, jakým jít. To je základní pravidlo cestování. Osobně neplánuju nic do detailu, vždycky je pak všechno jinak a jen pokud děláš nepředvídatelný věci, dějou se nepředvídatelný události, který s překvapivou lehkostí a grácií řešíš. Jinak nevím, jak moc poradit. Každej má v hlavě svoji vizi a to co mně připadá správný, může někomu jinýmu připadat ksakru divný a ujetý. Důležitý je mít nějakej cíl za každou cenu – ať je to výlet do Boubínskýho pralesa nebo třeba do Honolulu. Znám člověka, kterej mi už několik let vypráví, jak je jeho sen jet na mašině do Skandinávie. Nikdy k tomu nedošlo. Tomu já říkám životní tragédie.
Souhlas s tím, že člověk tu zemi nejlíp zažije, když se hodně pohybuje mezi místníma lidma. A s těma cestovatelskýma cílema je to jak říkáš. Když někam chci, tak si řeknu kdy chci jet a podřídím tomu jiné výdaje. A ono to funguje, je to jen o tom, jak člověk umí hospodařit a jak moc se chce někam podívat.
Za pár dní odjíždíš do Asie. Co tě na ní fascinuje?
Ja bych neřekl, že jde o nějakou fascinaci něčím. Někdy se cejtim, že mě máloco ještě překvapí, ale to je samozřejmě blbost. Je to určitě jiná kultura, jinej vzduch, v neposlední řadě, je to prostě jiný než Evropa.
Lidi žijou jinak a z minima než my, tam si člověk uvědomí, že k životu stačí prakticky jen ten batoh s dvouma trenýrkama a třema tričkama. Počítám, že každej by to měl zažít, aby si uvědomil, jak my se máme dobře a furt budeme nadávat na věci, který si nemůžeme koupit a který jsou nám ve finále k prdu. Někdy si říkám, jak moc jsme patetický. Máme co pít, co jíst, kde spát, práci, peníze, tak co nám ksakru ještě chybí? Každej by měl vidět propadlé oči staré žebračky, která ke mně napínala ruku tenkou jako špejle na Srí Lance.
Bráchův kamarád říká, že až jeho synovi bude 15 a bude prožívat tu nejhlubší pubertu, tak ho vezme do Indie. A podobnou duchovní cestu by zasloužilo i spousta dalších lidí z toho našeho Západu.
Chtěl bys něco vzkázat čtenářům? Nějaké poselství nebo moudro?
Jo, přeju jim šťastnou cestu. Moudro nevím, nejsem studnice moudrosti. Můj jedinej vzkaz je:
Kurva lidi, poslouchejte víc PUNK. Howgh
Díky za inspirativní rozhovor Michale a tobě taky šťastnou cestu, ať potkáš hodně milých lidí a ve zdraví se vrátíš až nastane ten správný čas. Punk s tebou kamaráde!
Když jsme si s Michalem před dvěma týdny psali, zrovna popíjel pivko na pláži v Kambodži.
Žádné komentáře.