Začalo to všechno ve středu v HUBu. Tzv. warm-up party konference o svobodných firmách – Svoboda naživo. Program nebyl žádný krom pětiminutového úvodu od Toma Hajzlera a Petra Vítka, který HUB vede. Hlavním smyslem celé warm-up party byl networking mezi lidma, abychom se mezi sebou poznali a naladili se na stejnou vlnu a na ní doletěli do vršovického kina Vzlet, kde se další den konalo to hlavní.
Pro ty, kteří o HUBu slyší prvně, tak ho krátce představím. Někteří lidé pracují v kanceláři ve firmě, jiní mají home office a jsou doma sami. Pak je třetí skupina lidí, kteří (většinou) měli home office, ale zjistili, že je to samotné tolik nebaví. To jsou např. freelanceři, kteří nemají kancelář. Východiskem je pak tzv. co-working, tj. místo, kam chodí lidi pracovat z vlastní vůle. Jinými slovy místo, kde jsou stoly, židle a další kancelářské nezbytnosti a střídají se tam lidi podle toho jak potřebujou. Někteří tam dochází na čtyřky hodiny měsíčně, jiní tam jsou třeba osm hodin do týdne a může to být i jinak. Celý HUB je založený na principech svobody a nikdo tam nekontroluje, jestli tam náhodou nejste pátou hodinu za měsíc a nemáte zaplaceny jen čtyři. Stojí to na důvěře. Stejně tak když si dáte nějaké jídlo, tak hned u lednice je i kasička, kam dáte peníze a nikdo opět nekontroluje, jestli jste je tam dali nebo jestli jste si nějaké dokonce nevzali. Důvěra je to, na čem tato komunita stojí.
Petr Vítek mi říkal, že tam mají i člověka, říkejme mu Vašek, který se snaží lidi pracující v HUBu propojit. Uvedu příklad. Pepa rojíždí projekt a potřebuje programátora a Vašek přijde a řekne:„Hele, Pepo, támhle Adam je programátor, mohl by ti pomoct.“ Snad je už trochu jasnější, jaká je funkce HUBu. Jestli ne, tak mrkněte na tohle video.
Vraťme se zpátky ke středečnímu večeru. Trochu jsem se rozkoukával a šel si hodit bundu na věšák. Hned se zvednul klučina od Macbooku a říká:„Ty jseš Honza, viď.“ To víte, znali jsme se z Flickru. Adam Marčan pomáhal týmu Peoplecommu s grafikou. Za chvíli padla otázka na Island, tak jsme rozprávěli a já vychvaloval zemi vodopádů a sopek.
Přesunul jsem se k dalšímu člověku, který vypadal sympaticky a dali jsme se do řeči. Byl to renesanční člověk Honza Fajmon a po malé chvilce jsme přibrali do party dalšího Honzu (Mazánka). To proto, aby se nám jména dobře pamatovala. Řeč jsme vedli o tom, co každý z nás dělá, že škola sama o sobě je dobrá tak leda na kontakty a také jsme si navzájem pověděli náš náhled na cíl vs. cestu.
Další člověk, kterého jsem oslovil byl Peter Živý. Smějící se člověk, který mě zkrátka „přitáhl“, protože smějící se lidi působí jako magnety. Aspoň teda na mě. S Peterem jsme zahájili povídání o špatně nastaveném vzdělávacím systému. Vyprávěl mi o intuitivní pedagogice, která se (tuším) aplikuje někde ve Švédsku. Dále jsme si notovali, že by lidé měli být více sami sebou a nesnažit se být takoví, jak si je okolí přeje mít nebo takoví, aby pasovali do nějaké připravené role. Moc se mu líbila moje současná mantra, kterou si připomínám každé ráno. Je to citát Oscara Wilda a zní „Be yourself, everyone else is already taken.“ Snažím se být co nejvíc takový, jaký jsem uvnitř a co nejmíň si hrát na někoho, kdo nejsem. Jestli se někomu zalíbím, budu se mu líbit nadosmrti. Jestli mě někdo nebude mít rád, ani to se s časem nezmění. Chci se chovat co nejpřirozeněji tomu, jak to cítím uvnitř.
S Peterem jsme hovořili také o návratu k přírodě a že on si teď nahrazuje čas z dětství, kdy venku netrávil tolik času, kolik by si přál. A přišla řeč i na rodovou cestu po Rusku, kterou absolvoval. Šlo mimo jiné o poznávání svých kořenů a návštěvu školy stavící na svobodných principech. Po chvíli se přidal Michal Martoch, který byl také na rodové cestě a hodně jsme o tom řečnili, dále taky o jeho co-housingovém projektu na severní Moravě a o věcech negativních, jako je společenská odpovědnost za drancování planety (např. ropný zlom).
Peter i Michal byli speakeři na konferenci a dostalo se mi i jedné pocty. A sice uvést Peterovu přednášku spolu s Michalem a jedním dalším jejich kamarádem hrou na gongy. Nedalo se odmítnout.
Potkal jsem i Jirku Schneidera s jeho francouzským kolegou, kteří pracují na řešení time-managementu pro týmy pracující na dálku, zvukologa Kryštofa, kterému jsem měl do mikrofonu vyjádřit nějakým slovem nebo zvukem, jak se zrovna cítím. Tak jsem ze sebe cosi prapodivného vyloudil a setkalo se to s nadšením. Zvukologický tým pohybující se v bílých pláštích se staral o hudební doprovod celé akce a to jak jinak než netradičně. Sbírali zvuky od lidí a následně z toho tvořili smyčky a jakousi hudbu. Klobouk dolů.
Po třech hodinách v HUBu jsem byl nabit hroznou energií. Správně jsem se ponořil i do networkingu a získával kontakty. Ty jsou pro mě momentálně v této branži cenné, jelikož někteří možná nevíte, ale budu psát na téma svobodných firem bakalářku. Z HUBu jsem odcházel neuvěřitelně šťastný a natěšený na čtvrtek. A jak to bylo ve čtvrtek?
Pokračování příště…
Žádné komentáře.